Středověká poptávka po zlatě hnala horníky všude tam, kde bylo v hornině ukryté. Zlatonosný revír Kašperských Hor, tehdy města zvaného příhodně Reichenstein, následoval zlaté žíly za řeku Otavu i na vrcholky kopců.
Těžba zlata a stříbra na levém břehu řeky probíhala ve 14. a 15. století v dole a nálezné jámě sv. apoštola Pavla nad řekou Otavou, dále na Paštěckém vrchu (Rottmoosberg) v dole sv. Panny Doroty a na Babylónu (viz sněžná jáma na severovýchodních svazích Křemelné).
Hřbet Paštěckého vrchu je protkán zlatonosnou kvarcitovou žilou, která je značně ukloněná. Žíla sice vystupovala až na povrch, ale rychle mizela v hlubinách. Horníci ji museli následovat v úzkých, hlubokých jamách či štolách. Zamyslíte-li se nad omezenou úrovní znalostí středověkých horníků, nad primitivními technologiemi používanými při dobývání rudy i nad absencí pořádných ochranných pomůcek, budete určitě chápat strach, se kterým se horníci nořili do nitra země. Při vědomí, že se kdykoliv může kus skály utrhnout a pohřbít je zaživa, obraceli se na svaté a prosili o ochranu.
Horníci si v blízkosti dolu postavili drobnou dřevěnou kapli, kterou zasvětili sv. Dorotě. Tato světice se narodila v Malé Asii okolo roku 290 a vyrostla v krásnou ženu, která byla středem zájmu mužů. Zalíbila se i bohatému římskému místodržícímu Apriciovi, ale jako křesťanka svatbu s pohanem odmítla. Byla proto uvězněna, mučena a nakonec katem sťata. Před smrtí prohlásila, že odchází do nebeské zahrady trhat květiny a ovoce, a stala se tak patronkou zahradníků, květinářů, ale též pivovarníků a horníků. Sv. Dorotu s Ježíškem po boku sv. Mikuláše naleznete mimochodem i na gotické nástěnné malbě v kostele sv. Mikuláše v Kašperských Horách.
Není zřejmé, zda zasvěcení kaple vyšlo z názvu dolu, či zda byl naopak důl označován dle zasvěcení kaple. Jisté však je, že každý den kroky horníků vedly nejprve ke kapli, aby se pomodlili za ochranu svých životů i za nalezení bohatých zlatých žil, a až pak se vydávali do hloubi jam a šachet. Stopy po práci horníků nalezneme na Paštěckém vrchu i dnes – pinky, linie příkopů, náspů z hlušiny i několik hlubokých šachet.
Na štoly vzpomínal i Walter Zettl, syn rodáka ze Stodůlek a šumavského básníka Zephyrina Zettla, ve svém básnickém triptychu „Abschied von Šumava“ (Rozloučení se Šumavou):
Na Předních Paštích vystupoval jsem nahoru
k rozpadlé chýši pastýřově,
v níž bujelo ostružiní.
Když ale jsem na vyhřátém kameni spatřil slunit se zmiji,
vzal jsem ve strachu nohy na ramena.
Chodíval jsem k ústím starých šachet
někdejších zlatých a stříbrných dolů
spolu s ostatními dětmi
a házeli jsme do té hloubi kameny, jejichž pád neměl konce
a naše volání:
„Kde jsi? Kde - kde - ?“
se lomilo v mnohonásobnou ozvěnu.
Připomínáme, že ohrazené štoly (waypoint R3 a R4) jsou starým důlním dílem, do kterého je vstup zakázán a nad to je vstup bez správného vybavení značně nebezpečný.
Časy po zlatě
Když byla zlatá ložiska vytěžena nebo je dobovými technologiemi těžit dále nešlo, opustili horníci doly. Zdánlivě nekonečné lesy umožnily vznik drobných lesních skláren závislých na levném a silném zdroji energie. Skláři svou činností nepřímo připravovali podmínky pro usazení sedláků. Z mýtin a lesů se tvrdou prací stávaly louky a pole, u kterých vznikaly roztroušené hospodářské statky.
Severozápadně od štol, na mírném svahu pod hřbetem nedaleko Starých Hutí, byl postaven královácký dvorec Ebenwieserhof. Zbožným lidem ze statku bylo líto zchátralé stařičké hornické kapličky a tak na místě původní dřevěné postavili zcela novou z kamene. Namísto sv. Dorotě však byla zasvěcena Panně Marii Pomocné.
Opuštěná krajina
Kaplička měla všechny předpoklady, aby při běžné údržbě přečkala věky, ale to by do osudů zdejších lidí nesměla zasáhnout druhá světová válka. Obyvatelé Paští, v naprosté většině německé národnosti, byli po válce vyhnáni. Vesničky a statky osiřely, opuštěné domy chátraly, šířily se kopřivy a křoví. V okamžiku vzniku vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda byl osud vesnic nadobro zpečetěn, domy byly zbourány či vyhozeny do vzduchu. I kaplička chátrala, dřevěná střecha nevydržela a z kaple zbyla jen ruina, přesto šlo o jednu z mála alespoň nějak dochovaných staveb na celé Křemelné.
Sen o kapli
S posledním dnem roku 1991 přestal vojenský újezd existovat, vyhrazená krajina se stala s výjimkou dopadových ploch volně přístupnou. V roce 1998 se k ruině kaple u štol dostal Čeněk Šebesta. Nechápal, jak téměř 10 let po pádu komunismu mohou existovat rozbořené kaple, proč se nikdo nepostará o jejich obnovu. Ač neznal její historii, rozhodl se kapličku obnovit, aby nebyla zapomenuta a unikla osudu mnoha jiných šumavských kaplí. Aby připomínala zdejší německé obyvatele i pomíjivost lidského života. S obnovou kaplí už měl zkušenosti – s přáteli obnovil kaple v Hrádku u Sušice, v Keplích a ve Velharticích.
Sen měl háček v nedostatku informací, nikde nebyla zaznamenána podoba kaple. Obrat nastal, když paní Marie Malá, rodačka od lípy na Předních Paštích, začala sepisovat své vzpomínky na rodný kraj do Sušických novin. Pan Šebesta ji navštívil, zda nezná podobu kaple. Společně s dalšími rodáky zrekonstruovali původní vzhled kaple.
 |
 |
Zdálo by se, že pokud chtěl Čeněk Šebesta kapli vystavět sám, naplnění snu již nic nebránilo. Realita byla ale jiná. Jednotlivec by musel vynaložit opravdu značné úsilí, aby na místo se špatnou přístupovou cestou dopravil stavební materiál a bez blízkého zdroje vody vystavěl byť jen malou kapli. Ale protože naděje umírá poslední, hledal s přáteli cesty a způsoby.
Když požádali Správu NP Šumava o povolení k obnově kapličky a také povolení k příjezdu autem na Paštěcký vrch, netušili, že na něj budou čekat velmi dlouho. Neznámá kaple bez majitele a památkové ochrany, ležící v lesích na území Národního parku byla pro Správu opravdu tvrdým oříškem.
Když povolení téměř po roce získali, došlo jim, že na opravu vlastně nemají peníze. Pan Šebesta však dostal nápad zapojit do obnovy veřejnost: u zbytků kaple umístil poutače. Jeden seznamoval s historií kaple a vyzýval návštěvníky k finančnímu příspěvku na obnovu, druhý žádal příchozí, aby přinesli na obnovu kaple "svůj kámen". Žádost měla skvělou odezvu, hromada kamene na stavbu začala narůstat a to nejen z blízkého okolí, ale i z kamenů od Opolence či od středočeského Blaníku.
Na účet občanského sdružení Karla Klostermanna se také scházely většinou malé částky, ale od dostatečného množství dárců. Někteří dárci nabídli kromě peněžního příspěvku i fyzickou pomoc. Do jejich čela se postavil Karel Rendl ze Sušice, který k významnému daru přidal svoji práci, našel několik dalších dobrovolníků a také při obnově zajišťoval občerstvení ze své pekárny. Hlavní organizátoři obnovy požádali také o grant, ale ten byl odmítnut. Ale i tak sbírka zajistila částku, která měla na obnovu stačit.
Akce Kaplička
Byl rok 2011 a parta nadšenců okolo Čeňka Šebesty čekala na definitivní ústup sněhu, aby bylo možné dovézt stavební materiál ke kapli. 6. července začala výstavba, při které bylo původní zdivo rozebráno až do úrovně terénu. Velké kameny pod úrovní terénu, které tvořily základy ležící na skále, byly ponechány a na nich začaly růst obnovené zdi z kamene. Pokud se podařilo identifikovat velké kameny na fotografiích torza stavby, byly vráceny na své původní místo.
Stěny dozdili do původní výšky v srpnu téhož roku, v září získala kaple nový krov krytý tradiční štípanou šindelí. Do vchodu byla osazena malá dřevěná vrátka a štít později ozdobil kovový kříž. Kapli obehnali dlažbou z plochých kamenů. Parta desítek kamarádů okolo Čeňka Šebesty, ve které nebyl žádný zedník, jen stavební inženýr pan Rendl, dokončila kapli v říjnu roku 2011. Z kamení zbylého po stavbě kaple postavili základy pro lavičky a stolek a ostatní kameny odnesli pryč. Paní Malá s kamarádkou Janou osadily okolí kaple narciskami, dávejte proto pozor, kam šlapete.
Významně pomohla i Správa NP Šumava, když její zaměstnanci vyčistili přístupové cesty a označili je směrovkami. Vedle kaple vztyčila Správa pěknou informační tabuli s historií místa i kaple a u příležitosti obnovy kaple připravila informační leták v češtině a němčině.
V následujícím roce byla kaple vysvěcena, v sobotu 23. června 2012, na samém začátku léta, ji za účasti mnoha zájemců a věřících vysvětil sušický kněz Tomas Van Zavrel. Kaple byla opět zasvěcena Panně Marii Pomocné, která je také motivem keramické plastiky umístěné na drobném kamenném oltáři. Do kaple byl uložen dokument o historii kaple obsahující i jména všech dárců a dobrovolníků.
Doslov
Po 14 letech se sen Čeňka Šebesty naplnil. Původem nejstarší dochovaná stavba na Křemelné, mnohem starší než všechny zmizelé statky, je obnovena v plné kráse. Ač stojí stranou turistických cest a nebude cílem výletů davů, láká již nyní k návštěvě dostatek lidí, například čtenářů knih paní Malé. Ta sama je obnovením kaple nadšená, protože spolu s ní ožily vzpomínky na její dětství a první domov. Poutníky vyzývá ke krátkému zastavení, prožití chybějícího klidu a zamyšlení nad smyslem života.
Kudy ke kapličce a krabičce
Přicházíte-li na Paště z údolí Otavy od Paštěckého mostu, odbočíte na první cestu vedoucí vpravo (waypoint T1). Cesta přes waypoint T2 je označena směrovkami, které vás spolehlivě povedou, a od poslední křižovatky již kapličku uvidíte.
Druhá obvyklá cesta vede od Paštěcké lípy z rozcestníku několika cest (waypoint T4). Přístup je opět značen směrovkami. U odbočky k Hadímu buku s výhledem do Povydří potkáte jeden z původních křížků (waypoint T5). Můžete také přijít od zaniklé osady Ebenwies po hřebeni přes Hadí buk.
Série na Křemelné
Projděte se s námi po svazích výrazné šumavské hory Křemelné a nalezněte harmonickou krajinu přetvořenou člověkem, přesto mnoho desítek let opuštěnou. Navštivte místa připomínající zlatý poklad v jejích hlubinách, obejměte stromy věkem překlenující staletí, procházejte se rozlehlými lesy, objevujte usedlosti zmizelé v propasti času, zastavte se u nově obnovených kaplí, či se posaďte do trávy se svačinou a užívejte úchvatných vyhlídek. Půvabně osamělá Křemelná na vás čeká, abyste ji mohli důvěrně poznat, dokážete-li respektovat její přírodu a klid. Naše krabičky vám budou spolu se vzpomínkami zdejší rodačky paní Marie Malé průvodcem po cestách, loukách, lesích a také v čase. Najdete-li je všechny včetně čísel, je pro vás připravena krabička navíc jako malá odměna.
Národní park Šumava
Keš je umístěna na území Národního parku Šumava, v části volně přístupné veřejnosti. Při svém pobytu buďte k přírodě ohleduplní: chovejte se tiše, odnášejte si své odpadky, zapomeňte na rozdělávání ohně a v lesích vynechte i kouření. Květiny, stromy a veškeré živočichy nechte růst a žít, jsou tu doma a mnoho z nich patří mezi ohrožené. S kolem jezděte jen po silnicích a vyznačených cyklostezkách, kdekoliv jinde sesedněte. Pohybujete-li se mimo značené či zpevněné cesty, jděte tak, aby příroda po vaší návštěvě zůstala stejná i pro další návštěvníky. Respektujte I. zóny národního parku chránící nejcennější a nejstabilnější území s přirozenými ekosystémy a vstupujte do nich jen po vyznačených cestách. Děkujeme!